Hašení požárů před dávnými časy

Chalupy v dávné minulosti byly stavěny jenom ze dřeva, kterého bylo dostatek, byly hlínou vymazány a pokryty doškovými nebo šindelovými střechami. Vypukl-li v takové chalupě oheň, nebylo ho možno uhasit a velmi často s vypětím všech lidských sil byly zachráněny jen holé životy, dobytek a jiná domácí hospodářská zvířata nezřídka uhořela.

Nejstarší likvidování požáru záleželo hlavně na zbourání sousední budovy, aby se požár nepřenesl na ostatní blízké chalupy. Při hašení se používalo trhacích háků, seker, žebříků, džberů a věder na nošení vody. To bylo všechno hasicí nářadí.

K tomu bylo potřeba mnoho lidí, zvláště byla-li voda daleko. To se prostě utvořil řetěz z lidských rukou. Občané se postavili do dvou řad, jedna řada podávala vědra s vodou až ku hořícímu stavení a druhá řada zase prázdná vědra až k místu, odkud se voda brala. Ještě hůř bylo, když hořelo více stavení.

Když se později v patnáctém století osady zalidňovaly, chalupy se stavěly blíže u sebe a lid své příbytky opatřoval již i nábytkem, uznalo obyvatelstvo i nadřízené bezpečnostní úřady za nutné chránit lépe majetky občanů. Vypuknuvší požáry se hasily ručními stříkačkami. Jaké to bylo hašení zvláště na venkovských osadách, na to je málo dochovaných zdrojů.

První osobou při hašení na dědinách byl obyčejně obecní kovář. Ve městech to byl zase kominický nebo zámečnický mistr. Velmi zdatně při požárech působil též obecní policajt, který až do roku 1850 vedle své  zbraně byl vyzbrojen též pevnou lískovkou a touto při požáru vykonával úřední moc. Vypukl-li požár, vyhlašoval se poplach zvoněním, hulákáním a křikem »hoří — hoří«. Vypukl-li požár v noci, tlouklo se na okna, házelo kamením, a tak bylo všechno obyvatelstvo ze spánku vyburcováno.

Vystrašené obyvatelstvo pobíhalo dlouho z místa na místo, než doběhlo k požářišti. Byl to vždy velký zmatek za tmavé noci, kdy jediným veřejným osvětlením byly na velikou vzdálenost od sebe umístěné petrolejové lampy. Na vesnicích ani těchto nebylo, a tak kdo stál v cestě, byl povalen třeba i do příkopu.

Při požárech se mnoho předmětů zničilo, neboť měl-li kdo v ruce sekeru nebo motyku, udeřil často z pouhé svévole do předmětu, jejž třeba i zničil.