Počátky hasičského hnutí

Oheň měl vždy pro člověka veliký význam, chránil jej před chladem, sloužil k přípravě jídla, v pradávných dobách odháněl dravou zvěř od primitivních obydlí, pomáhal při zpracování kovů apod. Oheň byl dobrým sluhou, měl-li jej člověk pod svou  kontrolou, vymkl-li se z jeho moci, změnil rychle úlohu a stal se zlým pánem. Této formě ohně se říká požár a člověk se proti němu musel naučit bojovat. Na úrovni bylo hašení požárů u starých Římanů, v roce 250 před naším letopočtem měli v Alexandrii k dispozici hasičskou stříkačku, která využívala dvoupístové pumpy s vyrovnáváním tlaku pomocí „ Heronovy báně“, což zajišťovalo nepřetržité chrlení vody. Tyto stříkačky byly používány v Římě a Římany obsazeném území. Různě vylepšovány se používaly až do 18. století.  Staří Římané také zkoušeli používat volská střeva nebo kůže jako primitivní hadice.

Ve středověku se lidé hlavně ve městech omezovali při požárech především na strhávání hořících budov, aby se oheň nemohl šířit na sousední domy. Jako požární nářadí se používaly trhací háky, sekery, žebříky a nádoby. Velké požáry středověkých měst vedly k tomu, že panovníci či konšelé a radní měst vydávali směrnice jak požárům zabraňovat a jak hasit. Nejstarší známé směrnice jsou z Prahy ze 14. století. Na ukázku uvádíme výňatek z Městského řádu požárního královského hlavního města Prahy z poloviny 14. století. „ Žádný nesmí od někoho z lidí při takovém ohni něco přijmouti ze zboží v domě zapáleném, anebo z domu vynešeného vzíti. Kdyby tak učinil, má sťat býti! Každé ručné řemeslo má míti své háky a když oheň vypukne, mají řemeslníci toho kterého řemesla se svými háky přiběhnouce, hořící domy pobořiti a které řemeslo by tak učiniti obmeškalo, řemeslníci toho řemesla mají dáti pokuty 10 hřiven malých denárů ku prospěchu města. Všichni povozníci města, kteří z platu vozí, mají vodu přivážeti a kdo by tak neučinil, má se mu vůz s koňmi odejmouti a z města vyhnati a nesmí se nikdy vrátiti.“

Požární řády byly v podstatě stejné jen podrobnější. Nejpodrobnější řády měla města pražská z let 1611, 1636, 1638 a další města jako třeba Chrudim, Kutná Hora, Jihlava a další. Za vlády Marie Terezie 1740-1780 dochází k převratným změnám v oblasti státní správy, soudnictví, vojenství, školství, ale i v požární ochraně, když 22. září 1755 vydala „ Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství českého“ . Její syn Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a pokračoval v hlubokých reformách, ke kterým patřil toleranční patent a zrušení nevolnictví (1881) a také 25. července 1785 vydal první požární řád pro Čechy a později i pro Moravu a Slezsko.

Požárů však nijakou velkou měrou neubývalo, ruční stříkačky nedoznávaly velkých změn a  tak až vynález parního stroje přinesl velkou změnu, který velmi ovlivnil rozvoj požární techniky. Parní stříkačky byly velice výkonné a umožňovaly dopravit vodu na větší vzdálenosti. Protože ale cena těchto stříkaček byla vysoká, zvýšily se nároky na obsluhu – strojníka, byly ve větších městech ustavovány profesionální skupiny lidí, kteří měli na starosti hašení požárů.

V Praze byl ustaven v roce 1853 první placený hasičský sbor, ale jeho členové museli vykonávat i jiné prospěšné práce jako úklid komunikací a podobně.  V menších městech a na vesnicích však nebylo finančních prostředků na vydržování profesionálních hasičů a tam začínají počátky dobrovolného hasičstva.

První pokusy o založení dobrovolných hasičských sborů došlo v Chrudimi a ve Slaném 1863, německých pak v Zákupech 1854 a v Liberci 1861. U kolébky prvního českého hasičského sboru stál velvarský obchodník Karel Krohn a to v roce 1864. Podle velvarských stanov zpracovala své stanovy i další města, ale rozhodujícím opatřením v rozvoji dobrovolných hasičů bylo vydání „ Řádu policie požárové“ v 70. letech 19. století, jehož hlavní zásady platily až do roku 1941.

V roce 1874, tedy deset let po založení prvního sboru, bylo již registrováno 107 dobrovolných hasičských sborů, které se později začaly sdružovat do hasičských žup.

Na Moravě vznikaly první české sbory ve Velkém Meziříčí 1868 a o rok později v Třebíči. Obě založil Titus Krška, velká postava a osobnost hasičského hnutí na Moravě.

Základ ke vzniku české hasičské organizace byl položen 2. února 1891 v Měšťanské besedě v Praze, kde se konala ustavující valná hromada Zemské ústřední hasičské jednoty království Českého. Téhož roku 15. a 16. srpna se konal v Praze první sjezd hasičstva spojený s velkým veřejným cvičením. Národní listy ze dne 16. srpna 1891 napsaly mimo jiné:

„ Bez mála patnácte tisíce přilbic lesklo  a třpytilo se včera v žáru slunečním v naší matičce Praze a na hrudích jednotlivců četli jsme jména jejich domovů a viděli jsme, že synové Beskyd, hor Žďárských, Krkonoš, Šumavy, rovin Moravských i pobřeží Vltavy jsou zde zastoupeny v jedné velké, českým národním duchem prochvělé a dýšící a hlavu království, matičku Prahu, láskou a důvěrou svou objímající organizací. O tom není pochybnosti té nejmenší, že v českém hasičstvu má národ upřímnou a vroucí vlasteneckou organizaci, která nejen, že ochotně chrání majetek před možnou škodou, ale která láskou k vlasti, jazyku i zájmům národa prodchnuta, náleží národu cele a úplně.“

V té době bylo registrováno v Zemské ústřední hasičské jednotě království Českého 70 žup. Číslo 15 měla Župní hasičská jednota východních Čech. Předsedou byl Karel Perlhefter, jednatelem Václav Brdička, oba z Kostelce nad Orlicí. Župa měla téměř 900 členů ve sborech v obcích Borovnice, Borohrádek, Brandýs n. Orl., Sudslava, Častolovice, Doudleby n. Orl., Dlouhá Ves, Horní Jelení,  Choceň, Javornice, Peklo, Panská Habrová, Koldín, Lično, Liberk, Lukavice, Lípa n. Orl. , Rychnov  n. Kn.,  Roveň, Solnice, Svídnice, Týniště n. Orl. , Vrbice, Vamberk.       

Roku 1898 byla hasičská župa číslo 15 rozdělena na dvě části a sice na župu „ Stráž na východě“ a na župu „ Orlice.“ V župě „ Orlice „ bylo sedm okrsků:                      I. borohrádecký,    II. chlenský,   III. kostelecký, IV. ličenský, V. potštejnský, VI. sudslavský, a VII. týnišťský.

Práce dobrovolných hasičů v Čechách si veřejnost a politické úřady moc vážily, dokladem toho je založení hasičského muzea v Praze 13. dubna 1894, zřízení invalidního fondu dobrovolných hasičských sborů.

Hasičská organizace v Čechách začala vydávat koncem 19. století časopisy Český hasič, Hasičské listy, Hasičské rozhledy, Organizace hasičská, počátkem 20. století Hasičský sborník a od roku 1912 Hasičský kalendář.

V každé době byl a je jedním ze základních úkolů hasičů, záchrana životů osob a i ochrana jejich majetku ať při požáru, povodních a i jiných nečekaných živelných pohromách.  Tento úkol mají na mysli všichni ti, kteří vyjíždějí k plnění zadaných úkolů.